Ratiškovská cihelna

Cihlářství patřilo mezi nejstarší dělnická povolání v naší obci. Není známa doba vzniku „tihelné peci“ u nedalekého Růdníka. V zápisech z jednání obecní rady z r. 1886 je uveden zápis, že byla prodána za 10 zl. Matouši Blahovi z čísla popisného 41. V té době už v místní obecní cihelně cihláři pracovali pravděpodobně více než 30 let. Cihly byly zhotovovány ručně z jílu, písku a hlíny. Podle záznamů byla v devadesátých letech 19. století cihelna pronajata Salomonu Löwenrosenovi. Ten však přestal odvádět sjednaný nájem a tím popudil proti sobě místní obecní zastupitelstvo. 19. prosince 1886 „Hostinský na obecním hostinci Šalomonn Löwenrosen, kterýž měl i obecní cihelnu pronajmutou byl předvolán a tázán co zamýšlí s tou cihelnou činiti jelikož dle úmluvních se nezachoval, co se pálených cihle týče a cihle se v obci potřebují – máme toho že zle cihelna bez dozoru pustne a všelicos se odtamtud tratí. Nájemník této cihelny Šalomounn Löwenrosen se vyjádřil, že on od dalšího používání této cihelny ustupuje a obci jí opět odevzdává, by si v ní zařídila jak nejlépe rozumí.“ Nedostal do dalšího nájmu ani další ostatní pozemky a při dalším jednání „nebyl izraelita žádoucí“. Obec pak začala hospodařit ve vlastní režii a byl zvolen „tihelní hospodář“. Aby nedocházelo k odcizování cihel, bylo nařízeno, že „bez hospodářovi cedulky nesmí žádný tihle a škřidlici z tihelně odvézti a každá cedulka mosí byt starostú podepsaná“. Provoz a kvalitu měl na starosti odborný mistr. Bylo rozhodnuto, „by majstr k pálení tihel od Bačíka z Dubňan zavolán byl, též i majstr na škřidlicu by se zavolal“. Tento mistr musel také nahradit všechny škody, vzniklé při výrobě jeho vlastní vinou.

 

Kdo potřeboval cihly, mohl dát vlastní dříví a zbytek doplatit v penězích. Černá hlína ze dovážela od Vrbek – až 100 fůr najednou. Výnos z této cihelny byl nepatrný – pracovalo se jen od jara do zimy, výhodou však byly levné cihly dobré kvality s rychlou dopravou. Byl dodán materiál na stavbu místní fary – podle zápisů v roce 1863 to bylo 68 000 cihel, 17 150 ks střešní krytiny a 5 900 ks dlážky. Přebývající zboží bylo po určitou dobu dodáváno rohateckému cukrovaru v ceně 18 zl. 36 kr. za 1000 ks včetně dovozu.

 

 

Podle knihy M. Mackové – Frolcové Ratíškovice, minulost a přítomnost obce a podle zápisů z jednání obecní rady zpracovala irena.barinova@tiscali.cz 

 

Po první světové válce v roce 1919 projevoval se v místě a v okolních obcích velký nedostatek stavebního materiálu, hlavně cihel a krytiny, kterých bylo zapotřebí na opravy, údržbu a výstavbu rodinných domků a hospodářských budov. V době trvání války od roku 1914 do jejího ukončení v roce 1918 se žádné opravy obytných a hospodářských budov neprováděly, poněvadž nebylo kým a zač tyto opravy provádět a také stavebního materiálu byl velký nedostatek. Proto mezi zdejšími občany vznikla myšlenka a požadavek postavit cihelnu, ve které by se strojově vyráběly cihly. 
Ve zdejší obci a rovněž v okolí byly dřívější obecní ruční cihelny za války zrušeny a nemohly být již pro malé výkony a pracnost obnoveny. Myšlenky a snahy místních občanů a zájemců z okolních obcí se ujal pan Alois Horák, rolník a poslanec z Milotic, pod jehož vedením bylo utvořeno svépomocní družstvo dělníků a rolníků z jejichž finančních příspěvků (členských podílů po 1 000 Kčs a zápisného 250 Kčs na jeden podíl) bylo utvořeno družstvo „Družstevní cihelna, z. s. s r. o. v Ratíškovicích“. Po provedeném průzkumu v úvahu přicházejících ložisek jílů bylo rozhodnuto postavit cihelnu v jihovýchodní části obce za Kopcama před státním polesí, poblíž silnice Kyjov - Hodonín.
Do konce roku 1919 bylo na členských podílech upsáno necelých 300 000 Kčs a zápisném 75 000 Kčs a proto bylo nutno pro tuto věc získat větší počet členů družstva a tím i větší finanční kapitál. Pro tuto věc museli být získáváni další členové - rolníci z okolních obcí Vacenovic, Milotic, ale i ze Svatobořic, Kyjova, Vlkoše, Skoronic a Vracova. 
V r. 1919 byla nejdříve postavena studna, ze které se čerpala voda ruční řetězovou pumpou, urovnal se terén v jejím okolí a v blízké jámě se ručně kopal jíl. Ručními dřevěnými kolečky se tento vozil na upravenou skládku, kde se vodou zamáčel, motykami překopával a bosýma nohama rozšlapával, přidávalo se do něj písku, který se také ručně dovážel na kolečkách z blízkých Kopců. Z takto zpracované a odleželé hlíny se pak na dřevěných stolech do dřevěných forem vyráběly ručně plné cihly, které se z vyklápěly na urovnaný terén na vysušení. Po usušení se tyto cihly naskládaly do kopek, obestavěly se dalšími usušenými cihlami a zde se, podobně jako v milířích, vypálily. Takto pracným způsobem musel být vyroben i materiál na výstavbu ratíškovické cihelny. Když se totiž vedení Slovenských akciových cihelen v Hodoníně dovědělo o výstavbě cihelny v naší obci, zakázalo k nám dovoz a prodej svého zboží a zvýšilo ceny, aby tak znemožnily výstavbu konkurenčního závodu.
V roce 1920 se pokračovalo ve větším měřítku s výstavbou, která však byla provázena nedostatkem finančních prostředků. Roku 1921 byla postavena lisovna, kůlny na přírodní sušení a pak se přikročilo k výstavbě 16-ti komorové pece. Byl koupen starší šnekový lis s válci na výrobu cihel, ruční míchač, odřezovák, položeny koleje na odvoz výlisků do přírodních kolen a odtud k peci.
S rozšířením mechanizace se zvyšovala i výroba, v roce 1920 to už bylo 200 000 kusů. Hlína z rozšiřujícího se hliniště byla již odvážela napřed ručně, pak vrátkem na překlopných vozících do lisovny k míchačce, přes válce do lisu a od ručního odřezováku se cihly na vozících vozily do přírodních sušáren.


V roce 1923 mělo družstvo 215 členů se 320 členskými podíly a na rozšiřující se výrobu cihel a prováděnou výstavbu cihelny bylo nutno zajistit další potřebné finanční prostředky. Vedení družstva bylo nuceno shánět finanční půjčky na provoz a zajištění výstavby a bylo někdy opravdu těžké zajistit dělníkům peníze na výplatu mezd. Vliv Živnostenské banky v Hodoníně, která byla provozovatelem Slováckých akciových cihelen v Hodoníně, se nepříznivě projevil při získávání finančního úvěru družstva u ostatních peněžních ústavů. Po mnoha jednáních se podařilo vedení družstva získat finanční půjčku u Průmyslové banky v Hodoníně, ovšem za cenu zvýšených úrokových sazeb.
V letech 1925-26 se ve výrobě stavebních hmot začala postupně projevovat hospodářská stagnace, takže družstvu se v důsledku toho zvyšovaly finanční potíže a mnozí členové z obavy, že v případě úpadku družstva ručí za každý podíl jednonásobným obnosem, začali členské podíly vypovídat. Vedení v důsledku toho hledalo možnosti co nejlepšího východiska z této situace. Velkou výhodou bylo, že na provoz cihelny získala jako nájemce pana Ferdinanda Rotha z Hodonína, bývalého ředitele Slováckých akciových cihelen v Hodoníně, který se s Živnobankou nepohodl a ve zlém rozešel. Mezi ním a vedením družstva byla podepsána nájemní smlouva, podle které roční nájemné mělo krýt nezbytné finanční náklady družstva.


Nový nájemce cihelny, ve snaze co nejvíce vytěžit z provozu, se snažil co nejvíce rozšířit výrobu, k tomu však bylo zapotřebí výrobu zmechanizovat a provozní budovy rozšířit. Zvětšil lisovnu, kotelnu a strojovnu, postavil umělou kouřovou sušárnu, přistavil několik přírodních kolen na sušení cihel, k peci přistavěl šest nových komor s nadpecními sušárnami na duté zboží.

 

V letech 1927 až 1929 se zvýšila výroba na více než dvojnásobek, zaveden byl dokonce dvousměnný a celoroční provoz. Avšak tuhá zima 1928-29 byla pro fungování cihelny, nevybavené pro zimní provoz, značným finančním zatížením a proto bylo při zimní výrobě mnoho zmetků.
Mimo to nájemce pod vlivem perspektivy odbytu cihlářského zboží rozšířil výrobu na mnoho druhů dutého zboží – společně s plnými cihlami se vyrábělo několik druhů dutých cihel, příčovek, stájovek, přední dlaždice, stropnice hurdys, trativodky, křidlice bobrovka a falcovka. Na odvoz cihlářského zboží na vagónovou expedici byla postavena úzkorozchodná vlečka a rampa ve stanici Rohatec. 


Poněvadž i rozšířená pec nestačila vypálit vyrobené zboží, rozhodl se nájemce postavit další – směrem na jih od staré pece, aby se vysoký komín mohl používat pro obě současně. Staveniště však bylo nevyhovující - v hloubce 80 cm byly silné proudy tekoucího písku, které se v tehdejší době nedaly odvodnit. Pec však bylo nutné stavět do hloubky jednoho metru s volně pokládaným stropem. Do její spodní části vystupovala voda tekoucího písku, oheň v peci se dusil, navezené výrobky se rozpařovaly, nemohly se kvalitně vypálit a byly to z 85 % zmetky. Ačkoliv před započetím stavby této pece byl nájemce zaměstnanci i odborníky upozorněn na nevyhovující staveniště, přesto byla pec postavena, což bylo hlavní příčinou vysokých provozních ztrát. 
Na pořizování jak strojních, tak stavebních investic si nájemce cihelny Ferdinand Roth opatřoval finanční prostředky z půjček, a když tyto nestačily, objednané a dodané strojní zařízení nezaplatil. Pokud dodavatelé chtěli alespoň něco ze svých pohledávek zachránit, museli stroje demontovat a odvézt. Jednalo se o korečkové rypadlo v hliništi, dávkovací zařízení na uhlí na peci a různé jiné. 
V důsledku těchto neutěšených výrobních a finančních poměrů, když dodavatelé odmítli dodávat pro výrobu potřebné zboží, byl Roth nucen ohlásit konkurs – vyrovnání, a aby se vyhnul zajištění, odjel s rodinou do Vídně a odtud pak do Israele. Po provedeném vyrovnání většina dodavatelů byla nucena dlužné částky odepsat.

Cihla z ratiškovské cihelny s kolkem F.R. - Ferdinand Roth

 

Aby cihelna byla opět dána do provozu, byla v roce 1930 utvořena provozní společnost, jejímiž členy byli pan Bedřich Roth z Hodonína (synovec a provozní vedoucí předchozího nájemce Ferdinanda Rotha), pan Emil Schaffer, ředitel Průmyslové banky v Hodoníně, pan Alois Horák z Milotic, t. č. předseda Družstevní cihelny a Bohumil Hauner, správce Hornického společenstva v Miloticích. Vloženými vlastními finančními prostředky dali cihelnu opět do provozu pod názvem „Provozní společnost Družstevní cihelny Bedřich Roth a spol. v Ratíškovicích“.
Těmito změnami nájemců cihelny byla na přechodnou dobu snížena výroba cihlářského zboží, avšak v roce 1932, v důsledku počínající hospodářské stagnace, byla snížena poptávka po cihlářském zboží a výroba byla omezena. V roce 1933 v důsledku navýšení zásob byla výroba značně snížena a v roce 1934 zastavena pro nedostatek provozních prostředků a nadbytek zásob vypáleného zboží. Z těchto důvodů se Provozní společnost B. Roth a spol. v roce 1934 rozešla, takže družstvu Družstevní cihelny nastaly značné finanční potíže. Provozní budovy a strojní zařízení bylo nutno udržovat zaknihováním některých investic, které provedli nájemci cihelny na účet družstva; byly pro ně finančním zatížením a získané nájemné nestačilo ani na úroky z dlužných půjček.
V roce 1935 byla Družstevní cihelna v Ratíškovicích pronajata Hornickému společenstvu z. s. s r. o. v Miloticích, které provozovalo těžbu lignitu v pronajatém dole Františka de Paula v Miloticích, jehož majitelem byl tehdejší hrabě Seilern, majitel zámku v Miloticích. Toto hornické společenstvo mělo existenční zájem na tom, aby Družstevní cihelna v Ratíškovicích byla v provozu - byla jejím hlavním dodavatelem lignitového prachu a drobného lignitu. Na dole v té době nebyl dostatek skladovacícho prostor, i menší část uskladněného prachového uhlí se samovznícením znehodnotila a odklizením vznikaly další finanční ztráty. Protože z vytěženého lignitu šlo na odbyt pro domácnosti jen kusové uhlí a kostka, drobné a prachové uhlí se všechno odváželo po ose do cihelny. Předsedou tohoto Hornického společenstva byl pan Alois Horák z Milotic (zároveň předseda Družstevní cihelny v Ratíškovicích), správcem byl pan Bohumil Hauner; oba jako členové Provozní společnosti Družstevní cihelny B. Roth a spol. v Ratíškovicích měli s provozem dřívější zkušenosti.


Po téměř dvouletém zastavení provozu bylo nutné vyčerpat vodu ze zatopeného hliniště, což při nepřetržitém provozu čerpadel trvalo přes dva měsíce, bylo potřeba opravit pec, lisovnu, kotelnu, sušárny a strojní a dopravní zařízení, takže s výrobou cihlářského zboží bylo započato až začátkem června.
V roce 1936 se finanční situace Družstevní cihelny v Ratíškovicích značně zhoršila, neboť nájemné z provozu cihelny bylo stanoveno podle množství vyrobeného cihlářského zboží. V posledních letech v důsledku celosvětové hospodářské krize se ale výroba značně snižovala a nájemné nestačilo družstvu na zaplacení úroků z dlužných částek. Také hodnota budov a výrobního zařízení se stářím a nedostatečnou údržbou značně snížila. Členové družstva (podílníci) vypovídali své členské podíly z obavy, aby nemuseli ještě jednou doplácet. Představenstvo Družstevní cihelny bylo nuceno valné hromadě navrhnout, a ta to schválila, aby bylo zažádáno u Krajského soudu v Uherském Hradišti o konkursní řízení - majetkové vyrovnání. 
Krajský soud po zjištění majetkové podstaty žádosti vyhověl a nařídil soudní odhad veškerého majetku a pasiv družstva a vyhlásil konkursní řízení. Toto rozhodnutí bylo uveřejněno vyhláškou a otištěno v novinách s výzvou, aby věřitelé nahlásili své pohledávky a požadavky u příslušného soudu. Po provedení soupisu všech aktiv a pasiv družstva byl nařízen na den 15. 6. 1937 konkursní prodej Družstevní cihelny v Ratíškovicích u okresního soudu v Hodoníně.


V létech 1932-1937 prováděla firma Baťa Zlín výstavbu lignitového dolu Tomáš v Ratíškovicích, na kterou bylo zapotřebí hodně cihel, hlavně na rodinné domky u tohoto dolu a proto funkcionáři Družstevní cihelny nabídli vedení firmy Baťa ve Zlíně, aby cihelnu odkoupil a převzal. Po prohlídce závodu svými odborníky Baťa nabídku omítl s tím s tím, že koupili a renovují cihelnu v Malenovicích, která vykryje všechny jejich požadavky 
Při exekuční dražbě cihelny u okresního soudu v Hodoníně dne 15. 6. 1937 bylo stanoveno nejnižší podání Kčs 486 000,- a zájemci, kteří se dražby chtěli zúčastnit, museli složit kauci. Jediným přítomným zájemcem bylo Hornické společenstvo z. s. s. r. o. v Miloticích, které cihelnu v dražbě koupilo za stanovené nejnižší podání. Nevykryté finanční závazky museli dodavatelé odepsat.
Nový majitel opět zahájil přípravy na započetí provozu cihelny, znovu se musela vyčerpat voda ze zatopeného hliniště, opravit a doplnit výrobní zařízení, provést opravu pece, sušáren. S obcí Ratíškovice byla obnovena smlouva o pronájmu obecního pozemku (hliniště) pro těžbu suroviny a stanoveno nové nájemné podle množství vyrobeného cihlářského zboží.
Pracovní výdělky dělníků v cihelně byly poměrně nízké a proto dělníci požadovali na vedení závodu zvýšení mezd. Když jim nebylo vyhověno, vyhlásili po ustavení stávkového výboru stávku. Byla zastavena výroba a dělníci žádali zvýšení mezd o 20 %. Po týdenním vyjednávání se dohodli na zvýšení mezd o 12 %.
V roce 1938 v důsledku politických událostí se výroba nemohla zvýšit, byla na stejné úrovni, roku 1939 a 1941 se hospodářská situace cihelny stabilizovala. V dubnu 1942 vyšlo státní nařízení o zastavení méně důležitých závodů, mezi které patřila i ratíškovická cihelna. Bylo povoleno vypálit ještě surové výrobky ze skladu, což trvalo asi měsíc a pak byl provoz úplně zastaven. Cihelnu bylo možno udržovat v provozuschopném stavu, všechny stroje a zařízení byly nakonzervovány a na hlídání a nutnou údržbu byli zaměstnáni 3 dělníci. Náklady s tímto spojené byly družstvu hrazeny z prostředků státu. Ostatní zaměstnanci byli propuštěni a našli si zaměstnání většinou v místních lignitových dolech.
Ve dnech 10.-18. dubna 1945, při přechodu válečné fronty a osvobozování Ratíškovic Rudou armádou, byly v cihelně a nejbližším okolí ostré bojové přestřelky. Cihelna a okraj vesnice dvakrát změnily držitele, protože přes řeku Moravu od Strážnice až po Moravskou Novou Ves byly ustupující německou armádou zbořeny všechny mosty, tím byl Rudé armádě ztížen přísun posil a válečného materiálu a ustupující německá armáda mohla zpevnit obranu. Při přechodu fronty byla cihelna dělostřelbou značně poškozena, ze skladu byly rozkradeny všechny zásoby náhradních dílů, provozního materiálu a hnací řemeny. 


Ihned po osvobození obce, za plné pomoci Revolučního MNV (Místního národního výboru) byly organizovány brigády občanů na opravy poškozených budov a strojního zařízení cihelny tak, aby byl co nejdříve opět zahájen provoz výroby. Bylo nutno získat stavební materiál na opravy válkou poškozených domů, kterých jen v Ratíškovicích bylo přes 200. S velkými obtížemi se zajišťoval provozní materiál a hnací řemeny, ale za vydatné pomoci ostatních závodů se to podařilo, takže výroba byla zahájena již počátkem června 1945. Zaměstnanci byli většinou místní občané a obyvatelé sousední obce Vacenovice. Potřeba stavebního materiálu byla velká, pracovních sil měl závod dostatek, takže se výroba dobře stabilizovala. Postupně byly z vlastních provozních prostředků nakupovány a uváděny do provozu nové cihlářské stroje, dopravní zařízení, postaveny nové umělé sušárny, provedena generální oprava pece šamotovou vyzdívkou, provedena mechanizace těžby hlíny v hliništi, nakoupena auta na odvoz cihlářského zboží. Tím byl cihelně umožněn celoroční nepřetržitý provoz a při dobrém odbytu cihlářského zboží byla zajištěna hospodářská prosperita závodu. 
Po znárodnění dolů byl i důl František de Paula v Miloticích převeden do majetku JML (Jihomoravské lignitové doly), takže Hornickému společenstvu z.s.s.r.o. v Miloticích zůstala kmenovým majetkem jen cihelna v Ratíškovicích. Proto bylo usnesením valné hromady v roce 1946 provedena změna názvu Hornického společenstva z.s.s.r.o. v Miloticích opět na Družstevní cihelnu z.s.s.r.o. v Ratíškovicích. Postupně přistupovali za členy družstva dělníci cihelny, takže se stala dělnickým výrobním družstvem a posléze i členem Řemeslnicko-výrobního svazu družstev při ÚRD (Ústřední radě družstev) v Praze a členem odbytového svazu Staviva v Brně.
Na valné hromadě družstva dne 23. 12. 1951 byla provedena změna názvu družstva na Lidové družstvo Družstevní cihelna z.s.s.r.o. v Ratíškovicích a zároveň byli do představenstva a dozorčího výboru družstva zvoleni noví členové - jen zaměstnanci cihelny. Aby se rozšířila a zmechanizovala výroba, požádalo vedení družstva Keramoprojekt národní podnik Brno o vypracování projektového úkolu rekonstrukce závodu. Byl vypracován na postupnou rekonstrukci z dosavadní výroby 5 mil. c. j. (cihelných jednotek) na 20 mil. c. j. a schválen KNV (Krajským národním výborem) v Gottwaldově.
Výrobní činnost družstva přesahovala charakter družstevní výroby a dne 15. 12. 1952 rozhodla Ústřední rada družstev Praha II - Těšnov 5 dopisem o reorganizační přestavbě družstevního hnutí, že Lidové družstvo Družstevní cihelna v Ratíškovicích bude dnem 1. 1. 1953 převedeno do státního průmyslu - Ministerstva stavebních hmot - do Hodonínských cihelen národní podnik Hodonín (n. p. HC) 
Podle tohoto rozhodnutí byly k 31. 12. 1952 provedeny inventury veškerého majetku družstva a provedeno nové ocenění všeho nemovitého, movitého majetku, inventáře a zásob soudním znalcem z Prahy a na likvidaci družstva byli jmenováni likvidátoři ÚRD, taktéž z Prahy. Ministerstvo stavebnictví odsouhlasilo provedený majetkový odhad cihelny a jeho převedení do HC, avšak nepřevzalo vypracovaný projekt rekonstrukce cihelny s odůvodněním, že nebyl ještě dokončen geologický průzkum surovinové základny závodu, který byl objednán.
Národní podnik HC převzal do vlastnictví všechen movitý a nemovitý majetek, inventář, zásoby materiálu, cihlářského zboží a všichni zaměstnanci sem byli převedeni se všemi nároky. Proplacení členských podílů družstva a finančních závazků provedli likvidátoři ÚRD.
Po začlenění cihelny do národního podniku se pokračovalo v drobné mechanizaci závodu, byly přistavěny sušárny na duté zboží a plné cihly. Dne 30. 4. 1953 ve večerních hodinách vznikl v sušárně nad kouřovými sušárnami požár od kouřových plynů z přitápěcí pícky a zničeno bylo vnitřní dřevěné zařízení sušárny v I. patře a jejich střecha. Během jednoho měsíce byla sušárna obnovena a uvedena opět do provozu.


Strojové zařízení bylo doplňováno výkonnějším, zabudován byl nový kolový mlýn, skříňový podavač, lis na výrobu cihel a trativodek a zavedeno kellerové zavážení vozíky u výroby trativodek a cihel do umělých sušáren. Zrušen byl transmisní pohon cihlářských strojů a zaveden jejich elektropohon, vybourán starý parní kotel a parní stroj, postavena nová kotelna a nový kotel, nová zámečnická dílna. V roce 1967 bylo postaveno nové sociální zařízení za 750 000,- Kčs a provozní kanceláře, v roce 1968/69 byla zaveden plyn nákladem Kčs 650 000,-. Provedením těchto opatření se postupně zvyšovala výroba cihlářského zboží z 5 mil. c.j. až na 10 mil. c.j. při nezvýšeném počtu pracovních sil. 
V letech 1969/70 byl proveden podrobný geologický průzkum suroviny, jehož výsledek byl velmi uspokojivý. Byl podkladem pro plánovanou rekonstrukci závodu. Vedení podniku se souhlasem Ministerstva stavebnictví však rozhodlo a dali příslib, že místo plánované rekonstrukce závodu bude dána do plánu příští pětiletky výstavba nového závodu v Ratíškovicích. Bylo vyhlédnuto a schváleno staveniště příštího závodu a to v místě od stávajícího hliniště za Vrbkama u silnice Ratíškovice - Rohatec, těžba suroviny se plánovala ze stávajícího hliniště. Písemný příslib Ministerstva stavebnictví na zařazení výstavby závodu v příští pětiletce byl zaslán na závod a předán i ministru práce a sociální péče poslanci panu Františku Tomanovi z Ratíškovic, který za tuto věc intervenoval.
V roce 1974 byla provedena stavba polygonu, byly rozebrány a odklizeny kolny na přírodní sušení cihel, které se již několik let nepoužívaly, byla vybetonována a upravena plocha asi 50 x 100 m, postavena velká míchačka na beton, dodán a zabudován velký pojízdný jeřáb, vše v hodnotě 3,5 mil. Kčs. Na této ploše se z vyrobeného betonu a z písku ze Bzence vyráběly betonové žel. armatury a stěnové panely, do kterých se dávaly zde vyrobené keramické vložky..
Produktivita práce na tomto polygonu byla poměrně vysoká a bylo dosaženo velmi dobrých hospodářských výsledků. Plánované výkony provozovna každoročně plnila a plánovaný zisk v průměru přes 2,5 mil. Kčs ročně překračovala. V docílené produktivitě práce se provozovna řadila hned za velkými závody podniku HC-24, HC Biskupice, Vážany, HC-01, ještě před HC-02 a mnoha dalšími.
Dle příslibu podniku a Ministerstva stavebnictví mělo být započato s výstavbou nového závodu s výrobní kapacitou 25 mil. c.j. Vedení podniku HC však za pomoci MNV v Hodoníně prosadilo na MSV (Ministerstvo stavební výroby) rekonstrukci závodu HC-01v Hodoníně (i když se jedná o podnik u velkého sídliště v Hodoníně) a tím zhasly sliby o rekonstrukci a výstavbě nového závodu v Ratíškovicích.
V letech 1977/78 se vyráběné keramické panely pro nedostatek odbytu musely většinou skladovat, výroba cihlářského zboží se nezvyšovala a v roce 1981 byla zastavena. Část pracovníků byla převedena do závodů HC-01, 02 a 24 v Hodoníně a ostatní si našli zaměstnání v jiných závodech. Postupně bylo přikročeno k bourání provozních budov na výrobu cihlářského zboží, lisovny, umělých sušáren, pece a komínu. Kolejivo do hliníku a v hliníku byly demontovány, stroje, ač některé ještě provozuschopné, byly odvezeny do šrotu. Zůstala nezbořena jen nová parní kotelna s plynovým kotlem; zámečnická dílna a umělé sušárny na plné cihly byly přebudovány na zámečnickou dílnu. 
Provozní kanceláře, sociální zařízení, skladištní budova, garáže i zařízení polygonu byly a jsou dosud používány. Provoz na polygonu byl ještě v letních měsících v letech 1982/83. V té době byla na místě zbořené pece postavena nová uzavřená hala nákladem přes 3 mil. Kčs, určená pro celoroční provoz výroby keramických panelů – ta sice byla dokončena, avšak zůstala nevyužita. Nyní je její část pronajata Čokoládovně Maryša na uskladnění obalů. Bylo to pro naši obec velká škoda, že se jak pracující závodu, tak i Místní národní výbor nepostavili proti zrušení cihelny, vždyť v důsledku toho musí nyní 100 jejich zaměstnanců dojíždět za prací jinam, je zde dobrá surovinová základna a provoz závodu byl rentabilní.


Článek podle rukopisu správce cihelny pana Petra Gajdíka upravil Václav Koplík (vytištěno v obecních novinách Ratíškovický ZVON, 2003-č.6, 2004-č.1)

Tagy (štítky):